Vtípek

Inspirace na dnešní článek mě přepadla zrovna když jsem cvičila. Divný, co? :D Už předem varuju, nebude to nic velkolepýho, ale prostě mě to dneska tak dostalo, že se o to musím podělit :D

(zdroj: weheartit.com)

Znáte taky ten moment, kdy si v klidu (v klidu = jste teprv u zahřátí a už jste tak hotový, že si připadáte, že každou chvíli umřete) cvičíte podle videa a tam máte šíleně nakorbenou Rachel, která si jede jumping jacks (skákací panáci) rychlostí cca 100/sec. A pak k ní přijde Shaun a řekne jí: "Come on Rachel, that's too slow! Faster, faster, FASTER!!" A ona fakt zrychlila!... Jo, jasně Shaune. Víš kam běž.

Což mě přivádí k lásce n°1 - Jillian. Byla podobně vtipná. Ségru, která podle ní teď začala cvičit, nejvíc pobavila "if you think you're gonna die, stay with Anita". Já osobně preferuju jinou: "Are you crying now? Eeeh, eeeh, it hurts! I don't care! GET THE LEGS WIDER!" Uznávám, takhle když to jen čtete, zas takovej vtípek to není. To pak ale máte tak, když už jste tak totálně unavený, že nemůžete nic než se smát. (Zkoušela jsem vám tu hlášku najít na youtubu, ale prej to máte brát jako motivaci, abyste se prokousali až do weeku 4 :P) 

Teorie úspěchu, ambicí a mrtvého bodu

Nedávno mě napadla jedna zajímavá věc. Dáváme si cíle. Ať už sportovní nebo třeba kariérní či osobní. Když jsou realistické a my se dostatečně snažíme, tak jich časem dosáhneme a náš mozek začne vnímat úspěch. Užíváme si ho nějakou dobu, dokud nám nedojde, že proč bychom se měli spokojit jen s tímhle, když můžeme mít víc? Vždyť k čemu mi je, že vydělávám dvě stě tisíc ročně, já chci vydělávat milion. Proč bych běhala půl maratony, když můžu běžet celý? 

(zdroj: weheartit.com)

V dnešní době nenažranosti chce každý víc. Víc peněz, víc lásky, krásy, úspěchu, štěstí. V podstatě to ani není naše vina, náš mozek je tak nastavený. Jakmile si na něco zvykneme, už to přestává být luxusem a my zkrátka chceme víc. Konzum. Problém ovšem nastává, když se už nemůžeme posunout dál. Vezměme si třeba příklad ze sportu. 

Roky a roky někdo trénuje, aby se dostal na vrchol. V lepším případě se tam doopravdy dostane a je ve svém oboru nejlepší. Stále se zlepšuje, dokud se nedostane do mrtvého bodu. Do bodu, kdy se už nemůže zlepšit. Protože všichni stárneme a není reálné, abychom byli nejlepší na věky věků. To byla možnost a. Anebo je tu možnost b, zastaví se někde, dejme tomu uprostřed, pomyslného žebříčku úspěchu a už nepopoleze. Je to třeba dané geneticky, tělo na to nestačí po fyzické stránce nebo po psychické. Bum. Mrtvý bod.

Jak se ale vypořádat s mrtvým bodem? Najednou tam jste a co? Skoro by se to až dalo přirovnat ke krizi středního věku. Vydáváte ze sebe to nejlepší a přesto je to málo. Přichází pocit obrovské frustrace a zklamání. Musíte se s tím asi zkrátka smířit a místo na výslunní přenechat někomu jinému. Spousta sportovců se nakonec věnuje trénování mladých a nadějných. Někteří radikálně změní kariéru, protože by nevydrželi, že oni sami už nejsou ti nejlepší. 

Říká se, že dokud je dokážeme správě využít, jsou ambice užitečná věc. Nutí nás k lepším výsledkům, doslova nás dokopou být tím nejlešpím já, kterým můžeme. Ale občas prostě asi musíme přestat být sobečtí a myslet si, že já jsem ten nejlepší. Že já jsem ten "vyvolený". Ne každý holt může být Harry Potter. A vzato kolem a kolem, i jeho to časem přešlo.

(zdroj: weheartit.com)